BoPa - Fotky z cest

Balkán

9.9.2021 čtvrtek

Takže díky počasí je asi jasno… Balkán má  lepší předpověď, než Sardinie… Takže JUPÍ.

Jdu spát asi v 1:30, ve 3:30 vstávám, abych zalil na 10 dní kytky, spěchám do garáže, abych nezdržoval…. A telefon - "ku*va, já jsem zaspal"….. No co už. Nebudu stát před garáží a jedu k Judasovi domu…

Takže nakonec napohodu vyrazíme s cca 1 hodinou zpoždění

Mastíme to po dálnici na Košice, cesta ubíhá parádně - ale je kosa jako prase… 9 stupňů není na motorce nic moc. Místy i 5. Jedu oblečený jako na Jadran, jen hned ráno zapínám všechny větrací otvory, beru "velké" rukavice, zapínám vyhřívaní, ale i tak je mi docela chladno. Na benzince asi 25 km před Prešovem stojíme na dotankování, těšíme se na trochu tepla při placení v útrobách pokladny, na záchod, teplá voda na umytí, slunko venku začíná trochu hřát - takže parááááda.
Z Košic jedeme tradičně prdelema směr Trebišov -Slovenské Nové Město - Pacin -  bočními cestami na menší přechod před Satu Mare a pak na jih do kopců, kde jsem plánoval přespat až v Alba Luia - ale to zdržení na hranicích a zpoždění při odjezdu nám to nedovolí…

Super  ubytko v naprosto zapadlé díře a ještě někam úplně bokem (asi Popestii de Jos), ale dál za tmy se nám se nám fakt nechtělo -  35€ na osobu - každý svůj pokoj, večeře, 3 piva, 2 panáky, sedmička vína…

10.9.2021 pátek

Ráno klasicky zaspíme - oba. Takže místo odjezdu v 7:00 vyrážíme až v osm.

Namažeme řetězy a za chladného rána (8 st) jedeme dále po plánované trase.

Večer jsme si dali vepřový steak, nějaké pivko, víno, panáka - tak proto se nám nechtělo vstávat.

Ráno fakt kosa…. Ale daří se docela dost “kulit” a za hodinu a půl jsme v Alba Lulia, kde jsem původně naplánoval nocleh. Ty skoro 2 hodiny sekery jsou prostě znát. Ale mrskáme to dále na Transpilnu, kterou si fakt neskutečně užíváme. Žádný provoz, super asfalt, nekonečně zatáček, prostě motorkářské porno. A už druhý den po sobě. Nakonec nejedeme celou “Alpinu” až do Novaci, ale uhýbáme směr Petronasi, abychom zrychlili cestu. Ale i tato varianta má své velké kouzlo. Hezké úzké údolí kolem potoka až do Petrosani je sice kvalitou asfaltu horší, ale zase žádný provoz. Dále pak jedeme po “státní” hlavní silnici, ale máme štěstí - provoz velmi malý, a tak si zatáčky se super asfaltem fakt užíváme…. Ještě že se tady rychlostní limity neřeší. Mastíme to dále překvapivě zatáčkovou a i pestrou krajinou až na přechod VIDIN - nový most přes Dunaj. Kolona kamionů má asi 20 km, takže v protisměru prasíme až k hranicím. Tam na sprosťáka předjíždím úplně všechny auta a za chvilku jsme na řadě. Všechno jde nečekaně rychle, poplatek za most neplatíme a tak jsme za chvilku v Bulharsku. Fronta pro náklaďáky (i do protisměru) byla asi na týden, těsně před hranicí pro osobáky asi na minimálně hodinu.

Jedeme směr Montana, pak do hor na jihu, kde se snažíme najít ubytování… naprosto marně. Takže nakonec končíme západně od Sofie. Hotýlek docela fajn, obsluha komunikuje pouze Bulharsky, nerozumí ani YES - NO - OKAY. Nakonec se to povede a i proti její vůli platíme kartou, neb nemáme ani halíř místních “veverek”, dáváme si pivko a přemýšlíme, co si v naprosto prázdném hotýlku bez jediného hosta v restauraci dáme k jídlu. Nakonec obsluha přinese telefon a komunikujeme přes prostředníka, který česky lámaně mluví. Objednali  jsme si něco, jediné, co jsme pochopili, byl to nakonec kuřecí špíz a šopský salát. Nakonec to bylo docela dobré, dáváme si celkem 3 pivka a jdeme spát.

Zítra PIRIN, pak úprk na hranice s Řeckem a pak po dálnici - asi do Leptokárie…. Tam moje plánování končí… pak už ze dne na den… je před námi ještě 8 dní - takže máme dost času si užít nejen Řecko, ale pak i Albánii.

11.9.2021 sobota

Ráno vstáváme v 7, ale moc se nám nechce. No co už. Cesta nečeká. Judas namaže řetězy, dokurtujeme bagáž a v 8:15 vyrážíme. Teplota krásných 10 st, ale svítí slunko, tak se to dá v pohodě přežít. Ikdyž doma bych s takovou pohodou asi nevyjížděl. Proskáčeme Sofii, dotankujeme a jedeme po námi již známé cestě pod horama, pak směr Bansko a úžasnými cestička i na řecké hranice. Zavzpomínáme nejen na cesty, ale nacházíme i ubytování, kde jsme v 2019 spali, zavzpomínali na naší opravu defektu, na komické číslo s "MLÍKEM". A FAKT to docela kulíme, s předpisy si tady hlavu moc nelámou.

Původní variantu s přejezdem přes hory a pak na hlavní tah a pak Řecko nakonec měníme a jedeme dále po boční cestě na menší přechod, kde jsme očekávali větší pohodu a klid. Bulharská strana naprosto bez potíží, nikde nikdo. Odjíždíme k Řecké kontrole, ukazujeme Covidpass, doklady a myslíme, že máme vyhráno… Ale chyba  lávky.

Po předložení Covidpass chtěli ještě QR kód LFP - nějaký formulář pro vstup… Katastrofa… Prý se máme online zaregistrovat a vyplnit. Stránky nefungovaly, zkoušíme to půl hodiny a prd. Přijel další motorkář z východních Čech, který na naše počínání s mobilem čuměl jako puk a vůbec nechápal. Nechápal ani princip, co se po něm chce… Řeč v jakémkoli jazyce NULA. Takže jsem se zase utvrdil, že se dá jezdit kamkoli a bez znalosti řeči… Jel se jen vykoupat a zítra jede domů. Ale myslím, že kdyby tam byl sám, pošlou ho zpátky do Bulharska .

Hranice máme nakonec za sebou, nevím jak to udělali, ale nakonec jim stačil náš Covidpass, ID Card a pustili nás( úředníci pochopili, že ikdyž se snažíme, že to prostě nejde).

Mastime to jako prasata po hodně širokých cestách, i dost zatáček bylo, až k moři, pak už směr Sarti. (kvůli počasí jsme změnili cíl  - posunuli jsme to o den kvůli počasí v horách - takže místo Leptokarie a pak hne do hor - Sarti - teplo, moře - a pak přesun do do Leptokarie -  a zase teplo, moře a až daší den do hor). Měli jsme nejasno v lokalizaci campu, a nakonec jsem měl pravdu já. Ale to je vlastně jedno .

Po vyplnění dalšího zasraného formuláře se ubytujeme (ještě nevíme za kolik), jdeme na večeři na super jídlo. Znovu jsem si dám grilovanou makrelu - já je podezřívám, že i na tu rybu nasypali uhlí… Fakt paráda - stejně jako před dvěmi lety… Retsina nesměla chybět…

Na "baráku" si dáváme pivko koupené v místním shopu a Judas zjišťuje, že nemá tablet… Po chvilce přemýšlení je jasno. Zůstal na WC v hotelu. Sháníme mail, nepovedlo se, nakonec po telefonu zjistíme, že tablet se našel a po ne zrovna úspěšné konverzaci posíláme SMS s adresou, kam to mají zaslat. Snad se to povede. (nakonec finálně 60 EUR za zaslání)

Dopijime pivko, jsme rozhodnutí kvůli počasí objet poloostrov a skončit v Leptokarii, odkud v pondělí ráno pojedeme do hor, kam se těšíme ukrutně moc. A pak už Albánie…

12.9.2021 neděle

Ráno se mi z postele moc nechce. Budím se sice brzy, ale dospávám. V noci mi bylo zima na nohy, ale nějak jsem to přežil. Že jsou ve skříni deky jsem zjistil až ráno. Nakonec odjíždíme až po desáté hodině, platíme 88€ a vyrazíme kolem ostrova s tím, že zkusíme dojet do hor a tím pádem vynecháme Leptokarii. Debatujeme o tom skoro celé dopoledne a na pumpě před Leptokarii koukáme na počasí a definitivně se rozhodujeme, že do hor nejedeme, protože se nám nechce zmoknout, takže Leptokaria s docela levným ubytováním je dobrá volba. Máme mezonetový apartmán za 40€. Po vybaleni ještě vyrazíme do Neoi Poroi na koupačku a hlavně za vzpomínkami. Na pláži si dáváme malé pivko za hrozných 3,30€, namažeme řetězy a fičíme na barák, kde se jen převlékneme a jdeme něco sníst. Našli jsme domácí rybí restauraci (Meduza) s velmi vysokým hodnocením. Dávám si čerstvou rybu na grilu, Judas chobotnici, řecký salát na půl, 2 flašky Retsiny… Funíme, jsme přežraní, ale něco tak neskutečně výborného jsme snad neměli. Fakt pecka. Cestou na ubytování ještě v obchůdku kupujeme další Retsinu na večer, aby se nám lépe plánovala cesta do zítřejších a úterních řeckých hor. Pak už nás čeká Albánie.

S naprosto plným břichem jdeme spát, ať můžeme vyjet co nejdříve, abychom splnili velmi ambiciózní plán.

Jo - a dnes bylo fakt teplo celý den - i když pod mrakem.

13.09.2021 pondělí

Vstáváme v 7:00, v osm chceme vyjet, což se nám skoro povedlo. Máme naplánováno jet prdelema, horama, z počátku údolím pod Olympem, pak loukama, šotolinou a prdelema do Metsovo, pak kopcem do Greveny, jiným sedlem směr Ioannina, pak horama na Armata, Smixi a zpátky do Greveny. Cesty to byly naprosto úchvatné, tolik zatáček za jeden den jsem nikdy nejel. Převýšení dnes více jak 11 km, ruce zauzlovane - protože 600 km za den v tomto profilu je fakt nářez. Skoro za tmy dojíždime do Greveny a hledáme ubytování. Po neúspěšném pokusu asi 12 km daleko od města jedeme zpátky a nacházíme hotel Million Forest. Žádná láce, ale alespoň bydlíme. Po deváté hodině vyrážíme na večeři do hospůdky asi 15 minut pěšky. Dáváme si tradiční Řecký salát, objednáváme jehněčí žebra a pivo. Salát byl geniální, žebra nic moc, pivko se dalo. Platíme asi 45€ a přecpaní jdeme zpátky na hotel, kde dorazíme asi o půl dvanácté a rychle ještě řešíme plán na zítřek. Trochu se to komplikuje, neb část cesty, kterou jsem vymyslel, je šotolina a prý na půl dne. Takže hledám další varianty. A asi to dopadne tak, že pojedeme úplně stejnou trasu, jako před 2 lety. Bohužel nás tlačí i počasí, protože od čtvrtka má tady všude pršet a to se pak necestuje úplně nejlépe. Ale uvidíme.

Je jedna ráno, jdu chrnět, zítra si přispím do osmi.

14.09.2021 úterý

Tak spát jsem šel nakonec asi ve dvě, v 5 jsem byl vzhůru, ale povedlo se mi do 6 zaspat, od sedmi už funguju na 100%. Takže odpočinek byl menší, než jsem čekal. Ale cítím se dobře, takže "pajáda'. Kolem osmé jdeme nabalit věci, a cca 8:20 vyrážíme - kus po dálnici a pak zase horama - sice hlavní cesta, ale naprostá většina je úplně bez provozu, krásné zatáčky, nádherné scenérie kolem - prostě paráda. Dojíždíme na hranice s Albánii, kde není díky novým opatřením ani noha. Řeckého celníka tam nakonec pošle uklízečka, která si všimla, že tam chodíme jako debilové tam zpátky. Nakonec vše proběhne fpoho… Pak dojedeme k závoře - a nic… 10 minut chodíme kolem oken, nikdo si nás nevšímá, tak nakonec svým urputným pohledem donutím nějakého člověka k akci… 5 minut nic… Pak nakonec přišel, odsunul dost nasraně okénko, dávám mu doklady, neví co s nimi, něco se snaží někam psát, pak to celé znovu přepíše na malý  papírek, pak si asi 6x všechno přečte a zkontroluje, ale nakonec jsem prošel. Judas dává své doklady a po asi 5 minutách problém. V celoevropské systému stále svítí k jeho  WIN stará SPZ, kterou měnil před více jak rokem. A úřednice tuto změnu nezadaly do evropského systému. Takže na WIN má jinou SPZ, a to je problém… A to se bavíme o výstupu z EU. Na řeckých hranicích…. Nakonec to po asi po 3/4 hodině nějak vyřeší několika kopiemi všeho, 6 kontrol, že má vše, pak Řecko-anglicky (spíše řecky) vysvětluje, co je za problém. Tak mu to odkýváme, a těšíme se, že to máme za sebou. Ouha - ještě Albánská kontrola. Tady jsme čekali daleko větší obtíže. Ale kupodivu vše proběhlo velmi rychle, kontrola dokladů a Covidpass a za chvilku jsme v Albánii.

Hned odbočujeme na vedlejší cestu a je to fakt zážitek… Silnice asi 6-té kategorie - ale za to dlouhá asi 100 km. Ale užíváme si to. Plán je vlastně jasný - nejedeme přes Makedonii kolem jezera Ohrid stejnou trasou jako 2019, ale mrskneme to jinou, bohužel hlavní, směr Tirana, a pak přes městečko Kruj do hor, kde bychom měli pokračovat dál do hor a nakonec skončit v Burrel, kde jsme chtěli přespat. První km od Kruj jsou OK už pomalu doufáme, že navigace plácá nesmysly, že to je nezpevněná cesta. Jenže - pak přijde zlom. Okamžitě se z asfaltu stává kameniště. A z prudkého kopce dolů. Říkám - chtěl jsi OFF, tady ho máš - a když jsme tady, zkusíme to..  Je to horší a horší, než jsem čekal. A když už si myslíme, že máme skoro vyhráno a všechny prasárny jsou za námi a po krátké chvilce jsme na klasické šotoline, kde se dá jet i po tmě, přichází nečekaný zvrat !!! Silnice prostě neexistuje. A není kudy to objet. Takže v záplavě šutrů otáčíme motorky na velmi málem místě a co jsme si protrpěli cestou dolů, tak si odtrpíme  i cestou nahoru. Problém začíná být světlo - začíná se rychle smrákat. Několikrát padlá motorka je už skoro normál, ale po úspěšném vyhrabání se nahoru jedeme po tmě zpátky do města Kruj, kde jsme našli super ubytko - každý svůj velký pokoj, hospoda asi 30 metrů, kde bylo jídlo fakt super - ale hlavně super neskutečný personál. To jsme dlouho nezažili. nějaké to pivko, salát, pizza na půl, a pak na ubytko, kde si dáváme další pivo, doplánujeme další trasu na zítřek   a plní emocí jdeme každý do svého pokoje.

Jsou 2 ráno - jdu spát - v sedm vstávám.

15.09.2021 středa

ráno se budím hodně brzy - asi abych nezaspal. Ale jak jsem padnul, tak jsem spal jak špalek. Ráno sprcha, kontrola moto po včerejším extrému, mazání řetězu a můžeme v 8:15 vyrazit. Jedeme směrem na Peshkopi, tentokráte obklikou po asfaltu, kde dojíždíme do městečka Burel, kde jsme chtěli dojet i přes ty kopce, kde nás zastavila neprůjezdná cesta a pak z Peskopi dále  po již známé cestě do Kukeš a následně asi 130 km horami, kde se opět snažíme nezamotat ruce, neb levá střídá pravou (zatáčku) do Schkoder, odkud pokračujeme na sever směr hranice s MonteNegro. Za Koplikem debatujeme, kde budeme spát - jestli až v Černé Hoře a nebo ještě v Albánii. Máme v hlavě obě varianty a nakonec končíme v Tamare (v Albánii) skoro za světla, ubytování naprosto super, ochota personálu je  neskutečná a po rychlé sprše jdeme do restaurace na pivo a jídlo. Po prvním pivku a Rakii si objednáváme jeden salát, porci kozího a porci jehněčího masa. Ježíšku - to byla taková dobrota… Pak Další piva, další rakie a za vzpomínání nejen na další super dnešní den (ale i dny posledního výletu před dvěmy lety po občas stejných trasách) jdeme spát. Po včerejším velmi intenzivním konci jsme stále dost unavení a tak nám dnešních skoro 500 přijde jako slušný nájezd - hlavně v těch horách.

Počasí se má rapidně zhoršit od pátku, takže jsme vymýšleli co dál a volba je asi jasná - zítra hory - v patek přesun k domovu, v sobotu za slejváku dojezd domů.

16.09.2021 čtvrtek

Spát jsem šel asi ve tři, od šesti jsem vzhůru, abych nezaspal. Ale jinak ubytko, postel, prostředí naprosto parádní. Odjíždíme cca 8:15 a míříme k hranicím. Albánská fklidu, Monte Negro pakárna. Po kontrole dokladu a Covid pasu musíme otevřít všechny zavazadla a probíhá kontrola věci - jestli třeba nepašujeme drogy. Nějaký čas to zabere, ale s tím je třeba počítat. Naštěstí je pod mrakem a hned z rána není takové vedro. Vše proběhne dle očekávání v pořádku a asi po 20 minutách opouštíme hranice a jedeme si užít Černou horu. (Mimo jiné - byli jsme na hranici sami - žádná fronta nás nezdržela). Projíždíme úseky již známé, pak jedem jinudy (chceme objevovat). Užíváme si to a pak bočními cestami do Pljevla, odkud nás překvapí průjezd staveništěm nové cesty. Nikde jsme neviděli zákaz, nikde žádné upozornění, tak jedeme… První vidíme rozbité i skály, pak rozbité i na menší kusy, pak podkladku nové cesty - postupně krok za krokem - včetně válcovaní každé vrstvy, navážení nových a nových vrstev, průjezd čerstvě navezeným kamením, kde jsme slušně tancovali, neb jsme se bořili, často v oblacích prachu za náklaďáky, ale nikdo nás neposlal do háje, že tam nemáme co dělat. Naopak nám mávali. Všechno zvládáme, ale pak přijíždíme k "finischeru" co pokládá asfalt. A tady je problém. Není kudy kolem něj projet. Ikdyby se nám povedlo projet, nemůžeme přece vyjet na čerstvý horký asfalt - to bychom se v tom utopili. Dělníci na nás mávají, že máme jet po asi půl metru širokém pásu z čerstvé navezených kamenů a směrem do srázu, což radikálně odmítám, páč bych skončil i s motorkou dole v údolí. Vracet se asi 20 km se nám taky nechce. Prekérní situaci nakonec vyřešíme nájezdem na asi 30 cm betonový pás na druhé straně, kde se nám to jeví bezpečnější, ale i tak - mé trenýrky získaly nový slušivý hnědý proužek. Jako fakt jsem se "vybál" podobně jako v těch kamenech, ale daří se, obsluha stroje na chvilku zastaví a posune celé rameno pokládajícího zařízení asfaltu do středu vozovky, aby nám dal alespoň metr místa na projetí. Zvládli jsme to a pak po nové silnici pádíme k hranicím s Bosnou… Jenže je to strašně divné. Nikde nikdo, za  asi 25 km nepotkáme ani jedno auto a jen asi 3 lidi. Strašně deprimující, neb ve mně začíná hlodat myšlenka, že hranice může být zavřená, protože tam stejně teď nikdo nejezdí. Pak by to znamenalo projet celou tu hrůzu stavby silnice ještě jednou. A to fakt nechceš. Naštěstí byli pohraničníci na místě a tak můžeme frčet Bosnou dále k domovu. V navigaci nastaveno jen silnice s asfaltem, žádná nezpevněná vozovka a tak jsem v klidu. Jenže po asi 10km - asfalt končí a následuje šotolina se spoustou děr. Nakonec měla jen 10 km, ale i tak mi to bohatě stačilo. U městečka Živinice plánujeme cestu domů kvůli počasí. Rozhodnuto - jdeme se vyspat do města Tuzla, 4* hotel, na večeři do centra ( slušný trapas při placení - platil jsem 98 jejich veverek - ovšem v €. Vráti mi jejich veverky a já debil se nepodíval na hodnotu bankovek, a mylně jsem nabyl pocitu, že mě natáhl o 25 €. Tak se s ním začnu dohadovat, nechápeme se, pak pomáhají jeho kamarádi, oba máme pravdu  - než si z všimnu hodnoty bankovek.  Vrátil mi správně a já jsem asi 10 minut za totálního debila. Pak už jen panáček na dobrou noc a zítra ráno do deště, ale už cesta domů. Takže to přežijeme. To počasí nás prostě vyhnalo o dva dny dříve.

17.09.2021 pátek

Po úžasném spánku v naprostém luxusu vstávám dříve, abych dobalil a nachystal věci ještě před snídaní (první snídaně za celý fylet), a před sedmou už nesu část věcí do MOTO, abych pak toho neměl tolik. Snídaně byla velká, pro mě obrovská, takže jsem snědl asi tak 10% (zhruba 1/2 vajíčka, 2g pršutu) a v 8:00 už odjíždíme od hotelu, abychom se pokusili vyhnout a ujet dešti přes Chorvatsko, Maďarsko a Slovensko domů. Vcelku se nám daří, hranice jsou pro nás v klidu bez komplikací, jen tvrdneme asi 40 minut, kdy asi pět aut před námi něco řeší… pak to jde docela rychle. Rozhodli jsme se kvůli počasí na velký úprk Chorvatskou a Maďarskou dálnicí, což nás sice netěší, ale řeší to případné komplikace. V Maďarsku fouká - příšerně fouká, a to tak, že nás to často posune třeba o 2 metry, ikdyž jsme na to připravení, je to dost nebezpečné, a spotřeba leze dramaticky nahoru, výkon absolutně nestačí - i na plný plyn jedu třeba jen 110 - ale přežijeme to. Slovensko přes Komárno je na pohodu, pak dálnice na Žilinu, kde se nám povede ujet 2 bouřkám, následně Bytča - Makov - Rožnov opět je s pár kapkami a a vyhnutí se dalšímu dešti - takže domů dojíždíme sice po mokré cestě, s trochou kapek, ale vlastně suší… takže úprk před deštěm se povedl - ikdyž se ztrátou jednoho dne na Balkáně. Ale stálo to za to…

Najeli jsme celkem 5300 km
projeli jsme Slovensko - Maďarsko - Rumunsko - Bulharsko - Řecko - Albánii - Černou Horu - Bosnu - Chorvatsko - Maďarsko - Slovensko
76,5 hodin jízdy - takže jen 8,5 hodiny denně v pohybu na MOTO - takže asi nic moc
 

Nejvyšší rychlost 144,7 km/h, průměr obecný je 66,21 km/h,  ve stoupání 60,66 , v klesání 61,6 , na rovinkách 71,8

Nastoupáno 56938 m, maximální stoupání bylo 18,2%
Průměrná spotřeba 3,86 l - což je dáno dálnicemi, kde byla spotřeba i 6 litrů, hory taky něco sežerou - a hlavně jsme nejeli tak úplně na "pohodičku", takže prudké akcelarace při přejíždění (hlavně v kopcích) byly nutností, jinak bychom domů přijeli asi o 3 dny později