BoPa - Fotky z cest

Fotky zde: https://www.bopa.cz/fotoalbum/2019_09-moto-balkan/

S Judasem jsme se dohodli, že když krátký podzimní výlet, tak Řecko - Chalkidiki - Sarti - návrat na místo činu… A kupodivu obou…

Ladili jsme termín docela dlouho - ale nakonec jsme se sešli na odjezdu 12.9. S návratem za cca 10 dní. Plus mínus…naplánoval jsme tedy cesty Rumunskem, Bulharskem, trochu Řecka, Makedonie, Albánie, Černá Hora, Bosna a domů… Bratru více jak 5,5 tis km… tzn se zajížďkami skoro 6 tis… Vypadá to skfjele… Jsme dokonce domluvení s Ježíkama, že se v Řecku potkáme… a tak je třeba ten čas plánovat dost podrobně… No a pak vyměkneme a vlastně celou severní část Rumunska míjíme… a plán je prostě co nejrychleji na Transfagaraš… a pak se uvidí… Tímto zkrácením trasy jsem právě ušetřil více jak den a víc jak 500 km…

12.9.2019

Ráno v 4:30 zjišťuji první komplikaci - moje rukavice zůstaly v dílně u Jirky… SAKRA… hledám staré rukavice… našel jsem staré od Lucky.. Beru je jako nouzové řešení (jsou mi docela malé), ale věřím, že v garáži najdu svoje staré původní… Naštěstí ano, ale jsou dost jeté - fakt dost.. I uvnitř trochu rozpárané a z venku rozhodně žádná sláva.. Ale bez rukavic se prostě jet nedá a 3 hodiny zpoždění jsou nemyslitelné… to prostě musím vydržet…

V 5:15 odjíždíme od MOL v Lubině po dofouknutí GUM směr nejrychlejší trasou do středu Rumunska - do hor…. A to znamená - celý den po dálnici… Vyjíždíme za tmy, krásných 9 stupňů, provoz je docela na pohodu včetně průjezdu Olomouc - Brno - Bratislava. (Tedy před Blavou musíme dost na prasáka jet středem a kličkovat - bo jinak by jsme těch asi 10 km jeli 2 hodiny). Poslední pumpa na Slovensku - tzn natankovat, na čáře koupit Maďarskou známku a hurá po dalších dálnicích směr jihovýchod… Cesta až do Budapešti ubíhá rychle, bez jakýchkoli potíží.. Za to ta Budapešť nebyla nic moc.. Ale přežili jsme a dál nejrychlejší trasou na Szeged - Arad - Temešvár - Sibiu… Dost jsem zakufrovnal u městečka DEVA… snad poprvé jsem se nepodíval na navigací a jenom jsem ji poslechl… Sjeďte prvním výjezdem… tak jsme sjel… a rovnou na novou dálnici.. Po asi 300 metrech mi bylo jasné, že úúúúúplně blbě… tak co - první sjezd a otočím to… jenže první sjezd po skoro 25 km…. Jejku… já byl na sebe nasramíchnutej…. Řval jsem do helmy, těch nereprodukovatelných slov, co ze mě vypadlo…. Ale zase jsme jeli kolem jedné elektrárny celkem 3x… . Nakonec se vše povedlo, a my za SIBIU tankujeme a vymýšlíme nocleh… povedlo se najít takový hotýlek těsně pod Transfagaras…. Levnější jak na Booking.com, a tak neváháme… míjíme sice dole v dědině možnosti ubytování v soukromí, ale máme to jako záložní variantu… Bydlíme dost luxusně - každý sám ve své ložnici, slušná večeře, dobré vínko…

No a ještě cestou se mi povedla jedna nepříjemnost - přede mnou kamion - koukám do pravotočivé zatáčky dlouho dopředu - nic nejede - vyrážím… ale KUA - když jsem v půlce kamionu - přede mnou ve středním pruhu asi 40cm obrubníky v délce asi 100 metrů… Přidal jsem - vyšlo to - vlezl jsem se tam.. Další úniková varianta byl protisměr s brzdami a následným přejetím na šotolinovou odstavnou plochu.. Naštěstí se povedlo i s mizerným výkonem dostat motorku (i s dostatečnou rezervou a bez omezení kohokoli) před ten obrubník… ale … ano jsem mamlas.. Já ten obrubník skrze ten kamion prostě neviděl…  jsem debil….

Takže mám za sebou 2 blonďaté chvilky a tím mám snad vybráno… 

Jinak dnes 1163 km - transfer splněn, teď už si to snad budeme jen užívat …

13.9.

Ráno vstáváme bez budíku.. Na pohodu… sprcha, hygiena, snídani si po včerejší velké večeři odpouštíme, oblíkáme se a chceme vyrazit… Ale ouha… nejdou otevřít zamčené dveře… zkouším to asi 20 minut… nic… na pokojích není telefon… sháníme číslo na recepci na Google… povedlo se.. Jenže… Domluv se s Rumunem… angličtina vůbec, němčina vůbec… pouštíme jim info z Translatoru… nic… pak voláte znovu - obsazeno.. A zase… pak nám asi 4x típli telefon… třískáme na dveře… nic… po dalších asi 20 minutách se konečně dovoláme a s trochou angličtiny říkáme co je za problém.. Pak jim znovu přehráváme v Rumunštině z Translatoru, co je za problém.. Nakonec na druhé straně dvěří konečně nějaký pohyb… zjistili, že máme problém…  . Nakonec jdou skrze střechu k nám do pokoje, čumím na to jak tele na nové vrata, úplně bez vercajku… půjčuji jim svůj nůž, aby mohli sundat kryt zámku a odšroubovat 2 šrouby.. Vlastně tím nevyřešíme nic… jeden z těch dvou zase leze na střechu asi shánět jinou pomoc… druhý zůstává a neustále asi po osmdesáté zkouší odemknout.. A nakonec se daří… takže po hodině zdržení můžeme vylézt ven a věnovat se servisu motorek a konečně vyrazit na Transfagaras…

Cesta dopoledne ubíhá dobtře.. Malý provoz. Jako jo… bylo to hezký… ale že bych to musel vidět dvakrát?? Hodně podobné sedlům třeba ve Švýcarsku, nebo Itálii… jenže tam jsme takových sedel zvládli třeba 5 za den… Ale kdybych tady nebyl, mrzelo by mně to.. Jsem rád, že jsem to viděl… Cesta na jižní stranu byla delší a posledních asi 20 km dědinama… Dál už jsem nechtěl jet pohlavní až více na jih, a tak hledám jinou cestu… a povedlo se… v jedné dědině mizí asfalt a my vyrážíme po šotolině a velkých kamenech - asi tak 30 km… Bylo to místama docela drsné. Místy docela prudký sešup v korytu z větších kamenů… No co  - zatnout půlky, zavřít oči a jet… Nějak jsem nad tím nepřemýšlel.. Napadlo mně jen jediné.. Když budeš cítit problém - přidej…  Judas posléze komentoval tuto část (kterou já jsem nazval Rumunskou šotolikouo) jak prasácké kamenné řečiště plné velkých pohyblivých šutrů a z prudkého kopce a do prudkopce…. Prý fakt Hardcore… Mé trenýrky získaly nový slušivý hnědý proužek… Hurvajz na takové cesty fakt není stavěný a mé schopnosti jízdy v takovém terénu se rovnají vlastně nule… Ale přežil jsem…

Pak přes Brezoi, NP Coziu, Sibiu, dálnice a pak konečně na Transalpinu… Začátek rozpačitý… místy dost rozflákaný asfalt, někteří šoféři víc jak hovada, ale k přehradě nakonec dojíždíme s docela minimální provozem…. Pak zase rozbité cesty, ale jakmile úhnem na vlastní Transalpinu směrem na Novaci - naprostá paráda… úžasný asfalt, žádný provoz, úžasné výhledy… jen tím, jak jsme ráno ztratili hodinu, není čas ani na kafe a fotek je dost pomálu… musíme se dostat dolů před setměním… nemáme zatím žádné ubytování… daří se, hledáme v Novaci, Booking.com mlčí… do soukromí se nám moc nechce… Nacházíme 2 ubytování asi 5 km daleko… hurá.. Dojíždíme k tomu dražšímu, ale vypadal líp… jenže… docela mrtvo, peněz chtěli nakonec strašně moc, tak se otáčíme a jedem do toho druhého….

Nacházíme, ale hned u cesty je nějaký penzion s restaurací - jdeme to zkusit.. Plno.. Takže jedem po šotolině nahoru, povedlo se nám dóm lovit ubytko za 130 LEI, jdeme dolů do hospody, kde si chceme  dát dnešní snídani, oběd i večeři v jednom… co jsme si vybrali - nám neudělají… tak si dáváme pivko a jdeme zpátky na bydlení, dáváme si slaninu, salám, sýr a Tatranský čaj..

Dnešní den byl fakt dost intenzivní… Ikdyž jen 437 km… Ale intenzivních…

Takže ještě čajíček a jde se chrnět… zítra nás čeká přesun do pohoří Pirin a Rila v Bulharsku… a pak už moře…

14.9.

Ráno po probuzení se pomalu sbíráme, dobalíme a po namazání řetězů vyrážíme směr nezáživný transfer skrze Rumunsko do Bulharska.. Ladíme ještě cestu - jestli trajekt a nebo naokolo po mostu… vítězí trajekt kvůli času… během cesty ještě s Luckou telefonicky řeším jak to jezdí… a rozhodnutí je jasné - jezdí to co 2 hodiny a já se rozhodl, že to prostě stihneme… o dodržování předpisů se bavit nebudu… stáhli jsme čas skoro o 30 minut a na hranici - trajekt dorážíme v 12:45.. Odjezd trajektu má být v 13:00… kontrola probíhá rychle, stejně jako platba a máme radost, že jsme to stihli a myslíme si, že akorát tak přijedeme, nalodíme se a jedeme.. Jenže ouha… BALKÁN….na vlastní trajekt nás pouští až cca 13:30.. No to bylo něco na moje nervy… ale přežil jsem.. A pak Bulharská strana…. Nestačí jim jen ID doklad… chtějí doklady od vozidla… takže vybalit celý prostor ve schránce… tzn - před námi je pak najednou více lidí.. Ale nakonec to zvládneme, nafasujeme papírový lísteček, který za 200 metrů dále odevzdáváme… prostě nepochopitelná pakárna.. A to si nás komplet lustrovali na Rumunské straně.. A v Bulharsku si prostě asi myslí, že jsme na ten trajekt nějak z Dunaje naskočili.. :-)

Ale pozitivum - projetí desinfekcí - všichni měli i sprchu, ale jak nás paní viděla, tak nás zastavila a pak sprchu z vrchu vypla - tzn jsme jen propláchli spodek.. .

Pokračujeme Bulharskem a cesty mi připadají spíše horší… a navíc - vůbec nevím, jak mám jet… V Rumunsku jezdí tak nějak všichni stejně rychle - v  Bulharsku bud moc pomalu a nebo hodně rychle… nechápu, podle čeho se tady kdo řídí… Ale nakonec se většinou přizpůsobuji a jedu dle místních a nebo častěji jedu na prasáka… Díky nemalém zpoždění musím nahnat čas do cílového místa…

Dálnice před Sofií je fpoho, pak odbočka na vedlejší zatáčkovou trasu také napohodu…

Užíváme si cestu plnou zatáček, krásných výhledů… až najednou…. normální pravotočivá zatáčka… nic hrozného… jedu normální rychlostí a brzdím před zatáčkou… nezpomaluji… Nějak to nebrzdí… Takže do zatáčky pod brzdami to nejde… takže přestat brzdit a větší náklon.. Motorka se začíná smýkat… a už vím, že to nejde zvládnout.. Větší náklon se rovná jednoznačně položení motorky… takže narovnat, zase brzdit, a hlavně hledat únikovou trasu.. Povedlo se… projíždím do pole vlastně vcelku napohodu… o 5 metrů dál je příkopa… takže končím v poli, otáčím moto a jedu zpátky na cestu…. Ten asfalt fakt neskutečně klouzal… bylo to jak na oleji.. Když jsem se na cestě postavil, normálně boty ujížděly.. Jako děs.. Auto, které jelo za námi, skončílo taky v šotolině za krajnicí… no hnus..

A tím byla poznamená vlastně celá další cesta až do BANSKA. Prostě obava, co se může stát…

Ale daří se nám a za Yakoruda nacházíme hotelík za dobro cenu, dáváme si super hovězí špíz s houbama a pak ještě pizzu na půl… K tomu džbánek vína..

Takže shrnutí - intenzivní den a super závěr.. Dnes cca 560 km

15.9. 2019

Ranní vstávání je na pohodu beze stresu… hlavně být odpočintý… . Dobalít, kávička, něco k pití… nabalit motorky a hurá.. Jenže… přední kolo Hurvajze je prázdné…. Vykopat kompresor, dofoukat a hledat příčinu… po skoro hodině odjíždfíme od hotelu k pumpě, kde kupujeme “mlíko” a snažíme se to spravit… vypadá to, že guma neutíká, ale pro jistotu aplikujeme “mlíko”… jenže blbě… Judas sundává ventilek a pěchuje mlíko do gumy… jenže… pak všechno otevřeným ventilkem stříká ven… takže 16 LEVA je někde kolem a ne v pneu… ale i tak to dofoukáme a jedeme dál.. Každou chvilku stojíme a kontrolujeme tlak… na další pumpě nám místní chlapík tvrdí, že on je servis a že to opraví… nakonec jeho služeb nevyužíváme, bo to vypadá, že tlak to drží… jedeme dále kolem pohoří Rila a Pirin, užíváme si krajinu a máme radost, že vše klape… na hranice přijíždíme dříve, než bychom čekali a čeká nás další úřední šiml… naštěstí bez žádného opruzu opouštíme celníci během pár minut… A jsme v Řecku… cesty volné, bez provozu, mastíme co to dá… tankujeme levný benzín za 1,60 EUR (HNUS VELBNOSTI), kafíčko, další kontrola tlaku a jede se dál… Z místního asfaltu mám dost velký respekt - klouže jako prase… ale i tak na pohodu sjíždíme k pobřeží a na vlastní Chalkidiky… V Sarti máme sraz s Jančou s Jendou Ježíkovic… jedeme přes kopečky do výšky 766 metrů, je to furt nahoru a dolů.. Super cesta… až na ten klouzavý asfalt.. Třikrát mi podjelo přední kolo… zadní už ani neřeším… takže jedeme čím dál pomaleji a opatrněji… nakonec ke CAMPu dojíždímne o 10 minut dříve, než jsme  předpokládali… jdeme hledat Ježíky, a dorazí nám SMS, že přijedou až 16:30.. Tzn - jedeme se podívat do Sarti… a pak na pláže, kde Judas strávil nemálo času . Jedeme zpátky do kempu, kde se setkáváme s Honzou a Janou.. Přivítání, dobrá nálada… ale jen na chvilku… CAMP je od dnešního dne zavřený… Jde se hledat jiný CAMP… nakonec končíme v Luxusním campu asi 10 km severně od Sarti… máme MobilHome se sociálkou… ne sice levný, ale LUXUS…

Judas jede do Sarti na staré známé místa, jede si užít trochu nostalgie.. Já se jen převlíknu do plavek a jdu s Janou a Honzou k moři se vyčvachtat… kecáme, sdělujeme si zážitky, relaxujeme…

Následně dojíždí vykoupaný JUDAS a za chvilku po poviném kalíšku jdeme na večeři… a byla parádní.. Grillovaná Makrela byla naprosto porádní, Řecký salát, Retsina.. Pajáda… Klábosíme, smějeme se, užíváme si primas večer… pak ještě jdeme do CAMPERU na nějaký ten kalíšek a pokračujeme v povídání… moc prima večírek…

No a kolem půlnoci vyrážíme k “domovu” . Dáme si ještě “čajíček” a jde se spát… Teda někteří… mně se ještě ve 2 ráno moc nechce.. Ale musím…

Zítra dojedeme okruh a pak lehkou zkratkou do Makedonie… a pak se uvidí…

Dnes jen 333 km

16.9.

Ráno se nám moc vylézat nechce.. Ale kousneme se a Judas jde do moře se trochu probrat… Polehávám, bo jsem šel spát až ve tři…

Dobalíme, oblíkneme se, namažeme řezězy a jdeme se rozloučit s Janou a Jendou… odjíždíme cca v půl desáté a objíždíme celý poloostrov… občas zastavíme, pokocháme se, pofotíme a trpíme vedrem… Judasovi několikrát nabízím, že se má jít vykoupat a furt že by šel, ale jen když půjdu taky… s tím jsme ho poslal k šípku… nakonec ale vyměkne a jede se k pláži a jde si na 10 minut pohovět do moře… já mezitím plánuju další postup… Dáváme si na pláži pivko za 5,- EUR jedno a pomalu vyrážíme směr Soluň -  o které mi bylo jasné, že to bude asi největší VOPRUZ nejen z dnešního dne.. A má intuice nezklamala - vedro jako prase, provoz  jak sfiňa, prostě šílenství… ztráta asi hodina… další cesta směr Makedonie ubíhá pomalu, docela nezáživnými úseky - až pak posledních asi 70 km je lepších - objevují se kopečky, zmírnil provoz, je nám veseleji… Kousek před hranicí objednávám tarif na data - 200 MB za 600,- bez DPH… ale prostě to pro pohodlí výběru ubytování potřebujeme… Hranice na pohodu a rychle… jen zelenou kartu musím vydolovat… Jedem v Makedonii ze začátku plackou a nepěknými městečky, trochu kufrujeme, ale nakonec se dostáváme do kopců… A tady je nám zase hej… Celá Makedonie se mi jeví jako hodně zelená, kopcovitá, příjemná… Dojíždíme v podvečer do městečka Ohrid u velkého jezera a hledáme ubytování… Nakonec se rozhodujeme pro 20 km vzdálené městečko Struga - Sunrise hotel a Camp, kde nacházíme velký pokoj s oddělenými postelemi a velkou koupelnou za 30,- EUR.. Jenže to vypadá nějak zavřeně, nějak si nedokážeme představit, že bychom se v malém kempíku dokázali najíst a tak vymýšlíme co dál… Přijde z CAMPu slečna a ptá se, jak nám může pomoct - zatím nijak…. Moc se nám to nezamlouvalo… Judas se jde podívat do kempu a zjistit, jestli tam je hospůdka otevřená a jestli se tam dá i najíst… ANO… jdeme zpátky za slečnou, ukáže nám super pokoj a chce 25 EUR… SUPER.. Takže se jen převlíkáme do civilu a jdeme … Objednáváme 2 pivka a následně si objednáváme jídlo - já nudle a řecký salát, Judas krevety a taky salát.. Je toho hafo… ani to nedojím…

Pak lahvička místního Tramínu… plánuji trasu na zítřek a je jasno…. Kus Makedonie, pak Albánie a cíl je dojet v podvečer do Černé Hory…. Je to cca 450 km… tak to snad klapne - v Albánii spát nechceme…

Dnes 463 a celkem zatím skoro 3 tisíce - zatím se nám předběžný plán nejenže daří držet - ale jsme s “prácou napřed” . Ale je to dáno tím, že jsme zkrátili o den Rumunsko a vynechali i kus Řecka… ale zase tak budeme výrazně dříve doma… Bo Judas potřebuje být doma co nejdříve….

17.9.

Ráno vstávám o půl osmé. Pomalu se sbíráme, jdeme na ranní kafe, které je v ceně, zaplatíte včerejší večeři a v devět vyrážíme směr Debar na Albánské hranice… Cíl máme jasný - projet Albánii na jeden zátah a skončit v Černé Hoře… Albánské hranice sice proběhly na pochodu, ale za hranicí hned změna světa… nemáme z toho dobrý pocit… Ale jakmile se dostaneme trochu do kopců, je to paráda… od rána jezdíme v zatáčkách a horách a tady to pokračuje… Peshkopi a Kukes jsou městačka úplně děsné, ale jsou nutné pro přejezd… Ale z Kukes - to bylo něco neskutečného… Ze začátku sice hodně rozbité, ale hezké… a furt stoupání do hor… čeká nás asi 130 km v tomto…  potkali jsme za celých 130 km asi 5 aut… A když už stojíme a někdo nás mine, tak zastaví, zeptá se jak se máme…  Moc srdeční lidi… Děti na nás mávají, všichni nás zdraví… tedy mimo města…  A pak ujíždíme směr Monte Negro - do vesničky PLAV… Cesta z Gopik až do černé Hory je něco neskutečného… Nový asfalt, zatáčka za zatáčkou, nahoru dolů, ze sedla do sedla… toto jsem nikde nezažil… Hranice zase na pohodu a hledáme ubytko v Plav… za 30 EUR se snídaní - ujímá se nás opilý BOSS, jde nám to ukázat, bereme… dáme si panáčka a jdeme koupit do obchodu pití a někde se najíst… nakonec vybíráme FAST FOOD Pizza přímo naproti našemu bydlení… docela to šlo a jdeme do baru na pivko… Ještě nemáme dopita první a Pingl nám nese druhé, že to nám posílá BOSS…  pěkně… za chvilku přijde BOSS a v ruce dva panáky Rakije… pozornost podniku…. Objednáváme si ještě víno - říká že za 3 minuty… Jde do obchodu a koupí láhev vína… Super… Za dalších asi 5 minut přinese velký talíř s uzeným, salámem, sýrem a okurkama…. Jsme nadšeni….

Zítra na 8:30 snídaně… Snad vstaneme…

Dnes v horách 424 km

18.9.

Ráno se probouzíme do slunečného, ikdyž chladného dne… Po sbalení jdeme na snídani... 2 volí oka, opečená klobása, zelenina, pirohy… po týdnu snídáme do bolesti… očistíme a namažeme řetězy, nastrojíme motorky bagáží a vyrážíme po deváté hodině - Ale prvně musíme natankovat..  Už cestou vymýšlím plán vyhnout se hlavnímu tahu … a když už, tak pořádně. V Andrijevica uhýbáme prdelema směr Gnijilji potok do Kolašinu, kde se napojíme na zpátky na hlavní tah a pak směr NP Gurmitor.. Od Kolašinu provoz hodně zhoustl, ale po odbočce na Gurmitor je to lepší.. Rychle předjíždíme auto i autobus a vychutnáváme si zatáčky v údolí Tary… zastavujeme na vyhlídce, kde mimo jiné prodávají krom medu i čerstvé lesní plody… z bezpečnostních důvodů si je nekupujeme, jen pofotíme a mastíme dále… V Durdeviče Tara fotím z mostu a docela rychle prcháme dále západně do hor směr Želvijak… Dále pokračujeme úzkou a neusstále stoupající silničkou přes Ograde Kolíbe do Plužine, kde fotíme nejen vlastní přehradu, ale i křižovatku v tunelu ve skále.. Dál už jedeme na Bosenskou hranici asi 127 tunelama ve skále… všechno se to zase kroutí do leva a doprava jako vlastně skoro celý týden…. Tady na hranicích jsem čekal trochu pakárnu, ale vše probíhá na pohodu a hladce, ikdyž trochu zdlouhavě… Na hranici už pro jistotu oblíkáme nepromoky, protože poslední asi 3 hodiny to vypadá na  déšť… a udělali jsme dobře… minimálně nám nebyla zima… prvních asi 30 km v Bosně je neskutečný tankodrom s půlkou cesty z kamení… Hlavně tou pravou stranou… jedeme za Taxíkem se slušným tempem a s drobným mžením dojíždíme k obci Foča, kde na pumpě potkáváme 3 Slováky… právě přijeli z míst, kam máme namířeno.. Prý se tam stala bouračka a že nemá smysl tam jezdit, protože oni tak tak projeli a jak se to bude šetřit, tak nikoho nepustí… Dostáváme ještě upozornění, že to v tom celém údolí hodně klouže…. I tak vyrážíme hned a hlavně pomalu - na pohodu a na jistotu… dojíždíme vlastní dlouhou kolonu a dost natvrdo ji předjíždíme.. Máme štěstí - policajti náš směr pouští skoro ve chvíli, kdy jsme u vlastní nehody - tzn je před námi asi deset aut…  ty se nám daří předjet docela rychle a na dobrých místech - takže před námi je volná cesta a my můžeme jet dle vlastních potřeb… prostě super štěstí… V dalším městečku Gacko se ubíráme na Bileča - a to je fakt paráda… prázdná cesta, suchá, asfalt drží jak na hřebíkách… dloooouhé a rychlé zatáčky… Prostě motorkářským sen…

Začíná se zase pomalu zhoršovat počasí a do Trebinje dojíždíme za malého deštíku… vybíráme hotel za 35 EUR… nevypadá vábně, ale jdeme do toho… Mají sice oddělené postele, ale shrknuté k sobě, malý pokojík.. Ale za tmy prachy - bereme… platím 100,- EUR a paní mi vrací 50… to se mi nelíbí a ukazuji ji, že Booking.com je to za 35… mají nějakou debatu s kolegyní a vrací mi 15 eur… ale byla docela nepříjemná… Převlíkneme se a jdeme na pivko do místní restaurace a přemýšlíme, co s večeří.. Já ani hlad nemám a tak je mi to jedno.. Nakonec se zvedáme a jdeme se najíst jinam.. A dobře jsme udělali… vedlejší hotýlek, super obsluha, dáváme si Pizzu, Řecký salát, pivko.. A nakonec i láhev vína… vše bylo úplně super….  Začínáme plánovat cestu s ohledem na počasí… máme několik variant - bo má vlastně pršet během dne od půlky Bosny na jih vlastně skoro celý den… přemýšlíme, jestli nejet do Chorvatska a déšť přežít na dálnici.. Nakonec vyhrává dešťová varianta Mostaru a Bosny s tím, že prostě někde - až nás to nebude bavit - zaparkujeme a přespíme.. A pak budeme dále pokračovat další den Bosnou do Željavy a pak domů… tak uvidíme, kam nás to dovede…

Dnes 391 km

19.9.

Ráno vstáváme docela dobře vyspaní - a to nás udivuje - protože jsme z toho neměli dobrý pocit… Ranní snídaně byla taky tak nějak normální - nic úplně super objevného, ale taky žádná hrůza…

Oblíkáme se preventivně do chladnější varianty a hlavně s očekáváním deště… Ale zatím, vše nasvědčuje, že by to mohlo být dobré… Z Trebinje odjíždíme docela za tepla a polojasna.. Takže pareáda… mastíme to co to dá, ať jsme v Mostaru co nejdříve… zatím to vypadá, že to stihneme bez deště… při příjezdu do vlastního Mostaru začíná trochu kapat… nevzdáváme to… snažíme se dostat k mostu co nejblíže - ačkoli vůbec netušíme, z které strany a jak se k němu dostaneme.. Nakonec kufrujeme, hledáme alternativy a nakonec i sebe… po asi několika slepých uličkách jedeme na hlavní a konečně vidíme i značení… jedeme vlastně až k pěší zóně, kde platíme 5 EUR za motorku.. No hnus velebnosti.. Ale tlačí nás čas, tak nevymýšlíme hovadiny… za pár minut jsme u mostu… hezké.. Ale lidí  jak opic… je tam připraven jeden skokan, který se jde nakonec schovat - takže skok nevidíme :-( . Pak jdeme dolů k vodě se kouknout hezky odspodu.. Pofotíme a válíme zpátky k motorkám… začíná kapat.. Ptám se Judase, kdy se bude oblíkat do nepromoku - prý ještě vydrží, než začne pršet… Mi je to jedno, mám nepromokavé cestovatelské hadry… ale u motorky si to naštěstí rozmýšlí a jde se s prvnímy velkými a intenzivními projevy deště okamžitě oblíkat. A dobře udělal.. Protože za asi 30 vteřin slejvák… a to tak, že mi kapky totálně rozházely navigací… prostě si to začalo kapkami žít svým životem… a tím pádem vůbec nevím, kudy vyjet z města správným směrem… takže během cesty a na třech křižovatkách rychle plánuji novou trasu, měním nastavení citlivosti displaye, aby to zase kapky nerozházely.. Daří se a my jedeme ven z města do kopce a v docela slušných proudech vody po cestě… po asi 20 minutách déšť trochu zvolňuje.., ale jen na chvilku… Ale jedeme dále, protože víme, že jedeme na sever - tudíž naproti frontě a tím pádem to za nějakou chvíli musí skončit… Cesta ubíhá docela fajn, jen se k dešti přidala docela zima… najednou za sebou Judase nevidím… tzn zpomalení… pak zastavení… pak otočka… nacházím ho na pumpě… a po sdělení důvodu se řehtám jako kůň a nemohu přestat… najednou měl prý pocit, že mu teče i přes pláštěnku do kalhot… Bunda byla nás rozdíl od Rakouska v pořádku… ale nějak zapomněl zapnout na zip u kalhot nepromoku… no co už - ve spěchu je to pochopitelné… Tak po vysmání se a doladění věcí jedeme dále… cesta ubíhá dobře a Bosenští řidiči nás varují blikáním na nepříjemné úseky (například vyfrézovaná vozovka plná vody, nebo před policejní hlídkou). Užíváme si nejen cesty, ale hlavně krajinu kolem… obrovská údolí, celkem vyprahlá, na jihu jsou teď trochu více zelená, ale i tak nic moc hostinného… V Mostaru jsme byli asi 15 m nad mořem, během chvilku asi 600…

Během cesty do Bihače  ještě ladím plán cesty a volíme variantu většíma prdelema… z počátku super.. Pak najednou odbočka.. A potvrdily se mé obavy… šotolina… naštěstí asi jen na 40 km… místa jsou občas samá díra (omlouvám se Hurvajzovi) ale jiné cesty už nebylo… chceme dojet do Željavy tak nejpozději do šesti… Zdržení na šotolině kompenzujeme hodně zrychleným přesunem s porušením snad všech předpisů.. Ale daří se, a úžasnou cestu plnou zatáček mastíme co to dá… Do Bihače přijíždíme s náskokem, pozorujeme spoustu migrantů, následně tankujeme a ujasníme si další plán… Dojet k Željavě, domluvit ubytování a pak jet na leteckou základnu… daří se - kupujeme celý apartmán s dvěmi ložnicemi a kuchyňkou, domlouváme si k večeři rybu a jedeme do vlastního vojenského prostoru.. Trochu bloudíme, ale nakonec nacházíme… a to i policajty.. Ale ti vlastně jen hlídají hranici… takže projedeme ranvej tam s zpátky, jedem se podívat k bunkrům, a k dalšímu, pak jinou ranvejí na druhý konec, pak spojovací cestou k výchozím bodu, pak zase směrem k letišti, as pak už konečně do ubytování.. Dáme si panáčka na šťastný příjezd a jdeme na domluvenou večeři - rybu…

Dostáváme panáka Rakije, za chvíli je grilovaný pstruh na stole a i se spoustou zeleniny… a pak dezert… objednáváme láhev vína a plánujeme postup domů… tím, že jsme den napřed, tak najednou nevíme, co s časem v místech civilizace a hlavně v místech, které známe a které máme projeté…

Objednáváme druhou láhev vína…

A pak už v apartnmanu jen ladím drobnosti… Judas jde koupit další láhev - jenže nenachází dómácí - za to budí další hosty… tím pádem se vrací s prázdnou…

No a uvidíme zítra.. :-D

Dnes 468 km

20.9.

Ráno se probouzíme do slunného, ale chladného dne. Koukáme na počasí u moře a máme jasno… jedeme domů… Variantu rozdělit cestu na dva dny opouštíme a rozhodujeme se pro rychlý přesun rovnou domů…. Odjíždíme v deset a mastíme to v chladném slunečném dnu Chorvatskem na dálnici, která je sice hooodně nudná, ale zase rychlá… Na hranicích se Slovinskem trpíte ve frontě, kterou se nám daří skoro celou předjet, kupuji dálniční známky jak na Slovinské dálnice, tak i na Rakouské… Cestou docela fouká, ve Slovinsku tankujeme a přejíždíme do Rakouska, kde rychlostní limity moc neřešíme, ve Vídni kličkujeme kolonou a tankujeme asi 20 km za Vídní… Rozhodujeme se pro cestu přes Břeclav, abychom se vyhli kolonám v Brně… Navigace už hlásí nemalá zdržení… Ale daří se nám a stojící a později pomalu jedoucí kolonu prokličkovat a tím pádem se ze zdržení na asi 30 minut stává zpoždění jen 10 minut… Kličkujeme mezi řidiči, kteří jedou urputně v levém pruhu…. Před Vyškovem vidím, že dálnice z Olomouce stojí, zdržení skoro hodina… takže řešení je jen jedno… Kroměříž… ikdyž před Přerovem provoz houstne, ale  dá se to přežít… Daří se nám a v docela slušné zimě (asi 8 stupňů)dojíždíme v 19:15 domů…

Jde se na pizzu a panáka a pak po malém večírku s Marťou a Krmičem konečně do vlastní postele..

Dnes 792 km

Výlet byl neskutečně intenzivní - objevující - zajímavý - pozoruhodný - zkrátka úžasný…

Najeli jsme za 9 dní 5112 km, projeli 12 zemí, zažili mnoho kultur, jedli různá jídla, zažili spoustu zážitků, potkali spoustu dobrých lidí…

Palivo: 188,88 litrů (3,69 l/100 km)

Průměrná rychlost: 70,82 km/h
Maximální rychlost: 145 km/h

Převýšení: 51616 m
Max výška - 2145 mnm - Transalpina

Fotky zde: https://www.bopa.cz/fotoalbum/2019_09-moto-balkan/